Otrokyně slasti | 1.část

14. března 2012 v 21:30 | Storm |  Otrokyně slasti
Takže je tu další povídka..:-)
Tentokrát s DEM.
Nebudu se tady moc rozepisovat, jen že to není moc dlouhé..je to jen takové úvodní,.
Čekám jak na to zareagujete a jak Dem napíše pokráčko. :-)
A časem přidám OS samostatnou rubriku.


BTW Kdo čekáte, že uveřejním spoluautorskou ( C.V.O.K) bude zítra! ;)



Seděla jsem ve svém bytě prosmrádlém plísní, kouřem, spáleným jídlem a dalšími hnusy. Téměř jsem se tu bála čehokoliv dotknout. Vlastně to byl můj byt už jenom formálně. Neměla jsem tu žádné věci, nepřespávala jsem tu, ale občas jsem sem nakoukla. Ve skutečnosti byl byt ve středu Washingtonu DC velmi prostorný a kdyby byl zrekonstruovaný, tak by byl i velice luxusní a krásný. Snila jsem vždy o obrovském proskleném okně na centrum města. Ale bohužel moje finanční stránka byla hodně mizivá. Stále jsem dlužila Rodgerovi okoli pětseti táců a to bylo na moje poměry sakra dost. Přes den jsem makala jako servírka v jednom bistru jménem Silvos, zvláštní jméno já vím. Pravdou je, že tam se slézají jen ti nejvtší slizáci z města, kteří vám akorát čumí pod sukni a plácají po zadku. Bylo mi z těch upocených dědoušů na nic, ale nemohla jsem jim nic říct. Nemohla jsem si dovolit, aby mě vyhodili. Tohle byl zdroj mých vedlejších příjmů.
K tomu jsem každý večer trávila v Burlesque. Podnik patřící Rodgerovi. Tady jsem měla příjem desetkrát vyšší za noc, ale všechny peníze šli do kapsi šéfovi.
Zbývala mi půl hodina, než jsem měla dorazit do Burlesque. Všichni si myslí, že je to ten slavný kabaret, ale ve skutečnosti je to jenom bordel. A já? Já jsem nucená každý večer prodávat své tělo kdejakému prasákovi. Někdy jsem chtěla s tím praštit, ale gorily chlapíka, jemuž dlužím by mě odbouchly na místě. Chtěla jsem se osprchovat, ale než se mýt v týhle díře a riskovat nějakou žloutenku, raději se umeji v Burlesque.
Narazila jsem si čepici hodně do čela a v otrhaných džínách a volném tričku Nirvany jsem vyrazila do práce. Koukala jsem spíš na zem než na cestu a tak do mě někdo hodně silně vrazil. Zavřeštila jsem a čekala pád na zem, ale objaly mne dvě silné paže. Vzhlédla jsem a uviděla toho nejhezčího chlapa, co existuje! Měl na očích pilotky, volné šedivé tričko s knoflíčky u krku a džíny. Páni! Fakt kus.
"Omlouvám se." řekl sladce a mě se znovu podlomila kolena. Sevřel mne pevněji a pak postavil na zem.
"Jste v pořádku slečno?" zeptal se velmi galantně. Přišel mi jako míšenec slušně vychovaného prince a městského kluka.
"A...ano. Dě-děkuju." vykoktala jsem, vymanila se z jeho objetí a postavila se na nohy. "Jen se mi..ehm..zamotala hlava." pokusila jsem se o úsměv, ale nejspíš z toho vyšel jen neurčitý škleb. Usmál se a pokračoval ve své cestě. Já tam chvíli stála jako magor a rozdejchávala toho krasavce. No jo, jenže holka jako já nemá šanci na jakýkoliv vztah. Nemám na něj nárok. Nemám právo na lásku!
Podívala jsem se na hodiny. Sakra! Nějak dlouho jsem snila o neznámém muži, že kvůli tomu přijdu pozdě do práce! Vběhla jsem celá uřícená do baru a hned narazila na Rodgera.
"Meškáš Soph." procedil kysele. Nesnáším, když mi říká Soph! Nebo když mne mimo pracovní dobu oslovuje jménem pro klienty.
"Omlouvám se. Trochu jsem neodhadla čas." pípla jem přiškrceně.
"Hm..to ti strhnu z platu. Teď se jsi připravit. Za chvíli otevíráme." Hm. Jako kdybych něaký plat měla. Všechno jsem mu odevzdávala. Vyšla jsem do šatny "hostesek". Seděla tam Mikayla, Steph a Peggy. Dneska jsme měli službu mi tři plus Vanessa, která se tu zatím neobjevila.
"Dneska tu prý bude jedno velký zvíře. Nějaký majitel obchodního řetězce Stark." řekla Mikayla. Stark. To jméno jsem znala. Ano, minulý týden byl o něm článek v novinách. Charles Stark. Majitel a zakladatel obchodního řetězce Stark. Vím, že o něm psali, že ztratil ženu před deseti lety a že má teď novou přítelkyni. Tu prý skrývá, ale objeví se s ním na benefičním sjezdě nějakých papalášů v obrovském "paláci" někde v Coloradu.
" Co ten by tu dělal?" protočila oči Steph.
"Už má tiky ve fimfulínovi." prohlásila Peggy a my vybuchly smíchy. Jo, zahálel mu. Proto si musel hledat děvky. Pardon, jak by řekl Rodger, společnice.
"Všechny do kanceláře. Okamžitě." ozval se rozhodný hlas a ani jedna z nás nezaváhala. Sešly jsme v podvazkách, korzetech s vyčesanými vlasy a na vysokých podpatcích. Přehodila jsem si přes sebe silonovou, černou blůzku. Vešli jsme vez zaklepání a strnuli.
Ve velkém křesle seděl opravdu Charles Stark a kouřil doutník.
"Děvčata." cukrblikoval Rodger. Šíleně se usmál až vystrčil špičáky.
"Tohle je pan Charles Stark a tohle jsou moje děvčata....Lindsy, Karen, Constance a Marianne." při posledním jméně ukázal na mě.
"Vyberte si." usmál se Rodger. Stark se postavil a přecházel od jedné ke druhé. Někdy se dotkl našich vnad, pohladil nás po tváři, nebo se stařešinsky zazubil. Vybíral si, se kterou stráví dnešní noc. Upřímně, nechtěla jsem to být já. Mohl platit určitě dobře, ale já z jeho peněz neuvidím ani korunu. Jsem vlastně promiskuitní.
Obtloustlý prs, docela hubeného, šedivějícího, Charlese Starka ukázal na mou hlavu.
"Dobře..Marianne. Jdi se připravit a by pane Starku...děvčata vás doprovodí do pokoje č.11" usmál se a zadržel mě za loket. Pak když všichni odešli mne Rodger chytl pevně pod krkem.
"A dej si záležet! Je to velmi důležitý zákazník." Kývla jsem na srozumněnou.
"Dobře...má zaplaceno hodinu a půl. Když přidáš, splatíš dluh víc, jasné?" Nečekal na mou odpověď a slizky mě políbil. Strčil mi jazyk až někam do krku a mě z toho bylo špatně.
Ano, nejenže jsem byla jeho zaměstnankyní, ale zadarmo jsem sloužila i Rodgerovi. Někdy jsem měla sto chutí nechat se zastřelit jeho poskoky a nebo skočit z okna. Ale v hloubi duše jsem asi pořád čekala, že dosáhnu šťastného konce a nebudu neustále otrokyně něčí slasti.....
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 14. března 2012 v 21:38 | Reagovat

tyjo, tak tahle povídka je vážně super! (námět, zpracování a prostě všechno!)

2 Vera Vera | 14. března 2012 v 21:39 | Reagovat

chudák Marianne...takovej život si nezaslouží...

3 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 15. března 2012 v 9:17 | Reagovat

To je depresívny námet. Myslím si, že v konečnom dôsledku je to zaujímavé. Ale behali mi zimomriavky po chrbte. Fuj, neznášam takých parchantov :(. Nič osobne voči štýlu, iba sa príliš vžívam :D. Som zvedavá na pokračovanie. A nezabudni pridať aj tie ostatné veci!

4 Pavluš Pavluš | Web | 15. března 2012 v 19:46 | Reagovat

oh god! musím říct...tohle budu číst...ale tohle je realita ve světě a nejen ty, prostě všichni to přepsali na papír=)

5 Arniel-torm Arniel-torm | E-mail | Web | 16. března 2012 v 7:22 | Reagovat

No musím priznať, že to začína celkom zaujímavo normálne mi po chrbte behali zimomriavky. Páči sa mi spôsob akým si to spracovala no hlávne námet je super. Je to proste také reálne.

6 Natali ze Small-muse :)) Natali ze Small-muse :)) | 16. března 2012 v 18:48 | Reagovat

Páni, ta povídka se vám vážně povedla! už se těším na pokračování! Chudák holka :( rozhodně to bude zajímavá povídka.

7 vivienne vivienne | Web | 17. března 2012 v 8:40 | Reagovat

začíná to opravdu zajímavě

8 Natali ze Small-muse :)) Natali ze Small-muse :)) | Web | 17. března 2012 v 9:55 | Reagovat

Ahoj! :)) Rozhodla jsem se, že jednou za sto let něco na blog přidám ;) Proto počítej s tím, že ti dyžtak napíšu do komentářů, až něco přidám :)

9 Selené Selené | Web | 18. března 2012 v 15:04 | Reagovat

no tahle povídka je zajimavá velmi zajimavá, moc pěkný tleskám :-)

10 Vicky Vicky | Web | 30. března 2012 v 17:07 | Reagovat

dobrá práce!
Líbí se mi na této povídce, že ukazuje svět i z jiné stránky, z té, která není dokonalá ani nijak skvělá..., ale prostě - tvrdá.
Kdy bude další část?? :) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama