Cesta vzhůru

23. února 2012 v 19:13 | Storm |  Short stories
Tak jsem se rozhodla, že bych mohla dát jednorázovku...CESTA VZHŮRU
Původně se měla objevit v mém sborníku povídek, který jsem chtěla vydat, ale jelikož lidi neprojevili zájem, dávám to jenom sem.
Neukamenujte mne.
Není to nic moc. :-) Fakt ...! ;)




Seděla jsem v trávě a sledovala noční oblohu. Hvězdy byly tak nádherné. Třpytily se jako drahokamy posázené na černém brokátu.
Noční obloha byla lehce předvídatelná narozdíl od běžného života. Hvězdy a knihy. To byl můj útěk před krutou realitou. Před partou elitářských spolužáků, kteří neměli na práci nic jiného než mi kritizovat mé šaty a můj obličej. Nebyla jsem nikdy hezká. Možná až nezdravě bílá. Nezáleželo mi na mém oblečení ani na tom, co si o mě ti hlupáci myslí. Nebo alespoň ze začátku ne.
Jedním z elitářských samců byl i Logan Collins. Idol snad každé holky na naší škole. Ano, vzhledově byl možná atraktivní, ale choval se jako sobecký, arogantní a namyšlený hulvát. A proto mě neočarovaly jeho modré hluboké oči. Nemluvil na mne, pokud mne neurážel. Ikdyž to spíš dělali jeho hloupí kamarádíčci. On se tomu jen smál.
Neměli jsme spolu nic společného. On měl rád auta, motorky a fotbal. Já knihy, vážnou hudbu a balet. Absolutně protikladné zájmy. A přece nás osud svedl dohromady....

Měla jsem ho doučovat matematiku, chemii a fyziku. Propadal a jeho otec, který byl nesmírně bohatý nechtěl, aby jeho syna vyhodili ze školy. Ředitelka Smithová povolila, že mu dá ještě příležitost, když vezme doučování. Samozřejmě s premiantkou. To jsem byla já.
Měli jsme se scházet každé odpoledne v knihovně. Jenže, doposud jsme neměli nic domluveného. A tak jsem se jednoho dne odhodlala a došla k jeho vlčí smečce.
"Ahoj." pozdravila jsem a raději sklopila hlavu. No, dneska jsem se moc hezky neoblékla. Měla jsem jen vytahaný svetr, seprané staré džíny a nějaké triko. Vlasy jsem měla sčesané z obličeje do copu. Celá parta se okamžitě rozchechtala, ale Logan ztuhl.
"Hele pánbíčkářko..lůzři nesedí tady. Tady je VIP. A nevtírej se. Nechceme si opsat úkol." smála se Penny Ashfordová. Bývalá Loganova holka. Na škole se povídá, že s ním čekala dítě, ale on ji kvůli tomu opustil. Pak šla na potrat. Ale ve škole se toho napovídá....
"Já..no. Přišla jsem za Loganem." pípla jsem a zastrkávala si pramen spadlých vlasů za ucho. Nastal výřev smíchu. Všichni se lámali v pase smíchy a strkali do Logana s poznámkami typu : "No to sis našel kočku. Že ses ani nepochlubil." Pak mne začali obvykle urážet. Jak jsem nemožná, trapná vlezdoprdelka a šprtka. Byla jsem zvyklá. Nepřekvapovalo mne to.
"Tak co? Už ti ho ta děvka kouřila?" smál se Johny. Jeden z největších bossů party.
"Higginsovi prej už jo! Rozdali si to pěkně po angličtině v jeho kabinetu." přisadila Penny. Logan tam jen seděl a koukal. Neřekl ani popel. Nevydržela jsem nápor jejich posměšků a s pláčem se rozeběhla ven ze školy. Na nějaké hloupé doučování kašlu! Co, že za to bude kredit navíc! A pochvala k přihlášce na vysokou! Toho idiota rozhodně doučovat nehodlám!
Doma bylo hotové pozdvižení. Bráškové Tim a Todd seděli u televize a cpali se brambůrkama.
"Kde je máma?" ptala jsem se.
"Spí."odpověděl Todd a sledoval epizodu Hvězdných válek, jako by to bylo to nejdůležitější v jeo životě. Šla jsem se podívat nahorů. Máma vypadala špatně.
Od té doby, co jí zjistili rakovinu a ona odmítala léčbu, vypadala opravdu příšerně. Byla unavená, pobledlá, kruhy pod očima. Byla jako zombie. Den ode dne ležela víc a víc. Takže veškerá práce byla na mě. Ráno vstát, udělat snídani, připravit kluky do školy, dát jim svačinu, odvést je do školy, jít sama do školy. Ze školy domů. Udělat s kluama úkoly, vyžehlit, vyprat, uklidit, udělat večeři a dát kluky spát. Pak si udělat své vlastní úkoly (někdy kolem desáté večer) a pak až teprve byl čas na učení a na spánek.
Takže jsem se do toho všeho pustila raději hned, než abych zahálela a šla spát ještě dýl. Při tom všem, mi došlo, že zítra musím na Logana udeřit. Buď ať se teda vymáčkne, kdy se začneme učit, nebo nebude nic.

Druhý den jsem na Logana měla štěstí hned u hlavních dveří školy. Šel sám. Doběhla jsem ho celkem snadno. Nešel nějakou převratně rychlou chůzí.
"Ahoj." pozdravila jsem ho. Střelil po mě očima a dál porkačoval ve své cestě. To mě hodlá ignorovat?
"Tak hele. Nejsem žádná vtěrka jasné?" pustila jsem se do něj zostra.
"Jen chci vědět, jak teda s tím doučováním, protože pokud nechce, učit se nebudeme. A já alespoň budu mít čas na někoho, kdo o to má opravdu zájem."
Chvíli se na mne díval beze slov. Pak jenom kývl a došel ke své skříňce. Vytáčel mě s tím k nepříčetnosti.
"Takže co?!"
"Dneska, po škole. V knihovně." řekl stručně, vzal si učebnice biologie, zabouchl skříňku až jsem nadskočila a doběhl Penny Ashfordovou. Bezvadný! A teď mi někdo řekněte, co já si mám s tímhle blbcem počít?
Odpoledne byl Logan opravdu v knihovně. Nohy měl na stole a před sebou blog a pár zmuchlaných učebnic. Přisedla jsem si naproti němu a čekala, až mne začne registrovat a dá ty nohy laskavě dolů. Protočil oči, když pochopil, co po něm chci a nohy dal dolů.
"Takže začneme." usmála jsem se lehce a otevřela svou učebnici.
"Čemu přesně nerozumíš v chemii?" zeptala jsem se a podívala se na něj. Otáčel se po vysoké blondýně z nižšího ročníku.
"Všemu."

Takhle to chodilo hodinu denně, každé odpoledne po škole. Naprázdno jsem mluvila a on mne neposlouchal. Většinou sledoval hezké spolužačky, které se snažily studovat. Ale když viděli v knihovně Logana semnou, na učebnice rázem zapomněly. Týden za týdnem to bylo stejné. Pořád nosil nedostatečné. Nerozumněli jsme si.
"Takhle to dál nejde. Já končím." řekla jsem náhle. Probral se ze svého snění.
"Cože? Proč?" nechápal.
"Protože mě to nebaví. Plýtváš můj čas. Já tu melu o fyzice, ale ty mě stejně neposloucháš."
"Ale poslouchám." namítal.
"Vážně? Tak o čem jsem mluvila posledních pět minut?"
Mlčel. Zvedla jsem se a odešla. Na tohle nemám ani čas, ani náladu.

Konečně jsem přemluvila mámu, aby se začala léčit. Chodila na chemoterapie, ale bylo jí ještě hůř. Ozařování jí nedělalo dobře.
Zrovna jsem připravovala klukům večeři, když mne vyrušil zvonek. Tim přiběhl.
"Je to nějaký kluk Logan. Hledá tě." chichotal se a přitom cucal lízátko. Šla jsem ke dveřím.
"Emmo? Tohle je tvůj kluk?" zeptal se Tim. Zasmála jem se a zavrtěla hlavou. U dveří zatím Logan seděl na bobku u malého Todda a o něčem se s ním bavil. Chvíli jsem je jen tak pozorovala.
"Tvůj bráška má moc rád Hvězdné války." řekl směrem ke mně a já si teprve teďko všimla, že Todd držel rozbitý světelný meč, který dostal s Timem napůl před dvěma lety. Byl ubrečený a nudle měl rozmazané po obličeji.
"Todde, co jste zase dělali?"zeptala jsem se rezignovaně.
"Hrál jsem si na Luka Skywalkera..a Tim si chtěl hrát na Anakina. Prali jsme se." fňukal.
"No tak teď nemáte nic. Nový nedostanete." řekla jsem a zahnala je dovnitř. Oba dva začali bulet.
"Já to spravím." řekl Logan.
"Ne to nemusíš." vyhrkla jsem a sahala po meči. Uhnul.
"Ne, udělám to rád. Za to, jak jsem se choval." pak se na mne usmál. Najednou mi bylo nějak teplo. Taky jsem se usmála. "Máte doma nářadí?" zeptal se.
"Ehm.." snažila jsem se vykroutit.
"Vážně, jen to spravím Emmo. A půjdu." slíbil.
"Tak pojď." pobídla jsem ho. Logan byl doopravdy moc šikovnej. Meč měl za chvíli sparavený a jako nový. Kluci byli štěstím bez sebe a já byla šťastná za ně.
"Díky." usmála jsem se. "Dáš si čaj?"
"Ne. Já jen..přišel jsem se ti omluvit a poprosit tě, jestli to semnou ještě jednou nezkusíš." usmál se andělsky. A mě zase zasáhla ta příjemná vlna tepla. Ve skutečnosti, ten kluk na mne neuvěřitelně působil.
Od té doby byl Logan úplně jiný. Pilně se učil, poslouchal co říkám a ani jednou se nepodíval na žádnou z holek. Byla jsem štastná, protože byla radost se s ním učit. Občas řekl nějaký ten vtípek, takže jsme se i zasmáli a čas rychle utíkal. Někdy jsme v knihovně byli i hodiny tři. Jako jednou odpoledne.
"Ty nemáš sourozence?" zeptala jsem se zvědavě, když byl uprostřed příkladu z fyziky. Podivila jsem se nad svou odvahou a hned svého dotazu zalitovala.
"Promiň. Nic mi to do toho není." rychle jsem vzala vše zpět. Odložil tužku, opřel se do židle a usmál se na mě tím šibalským úsměvem.
"Ne, nemám. Naši měli jenom mě a pak se máma odstěhovala. Zůstal jsem sám s tátou a s babičkou." odpověděl klidně.
"Takže jsi s tátou a s babičkou."přemýšlela jsem neúmyslně nahlas.
"Přesně tak. A co ty? Máš rodiče?" zeptal se a mne to zaskočilo. Nevěděla jsem, jestli mu mám říct o mámě. Chtěla jsem, ale zároveň jsem se strašně bála. Co když mne bude litovat? Co když mnou bude pohrdat? A tak jsem mu řekla všechno dopodrobna. Loganem to otřáslo. Byl z toho celý skleslý.

A my se vídali častěji a častěji. Ne jenom při doučování. Chodil k nám domů a pomáhal mi s bráškama a s domácností. Chodili jsme spolu do kina, do divadla, pozorovali jsme spolu hvězdy, hráli hry, koukali na filmy u nás i u něj a četli knihy. Ve škole pak trávil veškerý svůj volný čas jenom semnou. Zanevřel na své staré kamarády a stal se naprosto jiným klukem. Párkrát se nám snažili ostatní smát, teda spíše mě, ale Logan věděl, jak to řešit. Pěstmi. Bylo mi s ním naprosto báječně. Todd i Tim ho měli strašně rádi. Máma si ho také oblíbila.
Když nadcházel velký ples, nevěděla jsem, jestli jdeme spolu, nebo ne.
"Emmo? Půjdeš semnou na ten ples?" zeptal se jednoho dne mezi řečí. A já nemohla nic jiného než souhlasit. Moje srdce už mu patřilo celé a to jsme si nedali ještě jedinou pusu.
Na ples jsem se připravovala dobré dvě hodiny. S mámou jsme šli týden před tím koupit nadýchané černé šaty s nabíranou sametovou sukní. Byly tmavě modré barvy, poseté stříbrnými kamínky. Vypadaly přesně jako jasné noční nebe. Vlasy jsem si nakulmovala do nádherných vlnek a pro tu příležitost mne máma i lehce nalíčila. Když jsem scházela schody ze svého pokoje na vysokých jehlách, aby mi dole mohl Logan navléci na ruku květinový náramek, srdce jsem měla až v kalhotách. Loganova tvář byla plná údivu. Doslova na mne zíral s otevřenou pusou. Upřímne, i já sama jsem na sebe zírala do zrcadla jako sůva. Oči měl vykulené stejně jako Todd s Timem. Máma se samolibě usmívala a já také. Tohle byl můj večer a nikdo mi ho nesměl překazit.
S Loganem jsme spolu protancovali celý večer. Penny a Johny na nás vražedně koukali, ale mě to nevadilo. Byla jsem šťastná. Nic víc jsem nepotřebovala.
Pak jsme se šli projít na terasu, k obří svítící fontánce. Hvězdy na nebi svítily jako nikdy předtím. Dnešní večer svítily jen pro mě. Cítila jsem to.
"Jsi nádherná." řekl Logan do ticha a chytil mne za ruku. Celé tělo se mi rozechvělo z jednoho jediného dotyku. Podívala jsem se mu do očí. A padala jsem hlouběji a hlouběji..
Pak se na jeden kratičký okamžik sklonil a dotkl se svými rty mých. Bylo to letmé. Avšak i tohle stačilo k tomu, aby se mi v břiše splašil roj motýlů, aby se mi hlava začala točit a zrazovaly mne nohy. Zamilovaně jsem se dívala do Loganových očí. I on tam měl to nové. Lásku. Něhu. Oddanost.
"Udělala jsi ze mě jiného člověka." řekl mi a usmál se. Já jsem se na něj také usmála.
"Je o i tvoje zásluha. Že jsi o změnu stál."
Pak mne políbil podruhé, na trochu delší dobu. Ale pocit prvního polibku stejně nic nepřekoná.
Byla to dokonalá noc. Noc, kdy se moje pohádka stala skutečností. Noc, kdy jsem si připadala výjimečná, milovaná a potřebná. Noc, kdy mi hvězdy přisoudily lásku.

Týden na to mi zjistili leukémii.
Nechtěla jsem se tomu poddat a věřila jsem, že se to nějak spraví. Věřila jsem, že když to dokázala moje máma, zvládnu to také. Jen musím mít víru. Loganovi jsem to neřekla. Nechtěla jsem ho zatěžovat, ale byly mu podezřelé chvíle, kdy jsem místo s ním chtěla být sama. Nebyla jsem sama. Byla jsm v nemocnice a podstupovala léčbu. Věřila jsem, že to zvládnu. Věřila jsem, že když mi Bůh dal Logana a velkou lásku, tak mi ji zase nemůže hned vzít. A Logan se to nesměl za žádnou cenu dozvědět. Nepovím mu to....


Seděla jsem v trávě a pozorovala noční oblohu. Vedle mne seděl Logan s hlavou v dlaních. Moje ruka lehce spočívala na jeho ramenou.
Problém byl v tom, že on mne nemohl ani vidět, ani cítit.
Byla jsem mrtvá.

Tohle bylo moje poslední rozloučení. Po mém odchodu jsem zůstala ještě nějakou dobu na zemi. Pozorovala jsem, co se bude dít.
Logan chodil nadále k nám domů a pomáhal mámě s klukama. Ve škole na něj byli všichni hodní a milí. Mě každej litoval.
Logan se tvářil, že je v pohodě, ale každý večer chodil tajně k našemu místu, odkud jsme pozorovali hvězdy a brečel.
"Emmo, je čas jít."řekl mi hlas a postava, která se předemnou vynořila z ničeho. Naposledy jsem Logana pohladila po vlasech.

Pak už mne čekala jen cesta vzhůru.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 arniel-torm arniel-torm | E-mail | Web | 23. února 2012 v 19:22 | Reagovat

Och, tak toto bola inak krásna poviedky. Na konci som plakala :( ale napísala si to fakt krásne ešte aj teraz mám zimomriavky :)

2 Barbra Storm Barbra Storm | Web | 23. února 2012 v 19:42 | Reagovat

[1]: Děkuju, ale asi to trochu přehání :-D Myslím, že to není tak dobré ;-)

3 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 24. února 2012 v 17:22 | Reagovat

Smutné :). Ale mne to veľmi pripomína I walk to remember :). Veľmi. Skoro celé. Neviem, či si videla ten film :). Akurát jej otec bol kňaz a nemala súrodencov.

4 Mazda* Mazda* | Web | 24. února 2012 v 22:14 | Reagovat

Ten konec, ta jediná věta mi úplně vyrazila dech, fakt, takový ten sek, prostě když tě něco šokuje. Myslím, že se ti to povedlo. Akorát bych byla radši, kdybys to rozepsala víc, když se s Loganem sbližovali. Ale chápu, je to jednorázová povídka a mě by se do toho asi taky nechtělo.:) Je to povedené. Nerozumím tomu, všechna tvoje tvorba se mi líbí, nevím, proč se mi nelíbí světlochránce.:D Je to divné.

5 Beornottobe Beornottobe | Web | 25. února 2012 v 13:46 | Reagovat

Vážně povedené, moc se mi to líbí :) Stejně jako Sherylin mi to připomíná Dlouhou cestu, byl to nádherný film a hádám, že si se jím asi inspirovala :)
Jinak jen taková připomínka - psala si, že  si koupila černé šaty a v další větě si psala, že jsou tmavě modré...to já jen tak naokraj :D

6 Barbra Storm Barbra Storm | Web | 25. února 2012 v 13:59 | Reagovat

[3]:  Asi to bude podobné. Nevím možná jsem to viděla dřív. Námět na tuhle povídku mám v počítači několik měsíců, ale teď jsem jí napsala :-)

[4]: Děkuji. Ano, v originální verzi téhle povídky je mnohem víc "scén" Logana a Emmy. Ale když jsem to tak viděla, bylo to zbytečně dlouhé a nic převratného se tam nedělo. :-)
Jinak je to možná tím, že Světlochránce je starší. Tohle je nové.
Ale jestli tě to potěší, Světlochránce píšu znovu, takže třeba tentokrát bude lepší? :-)

[5]: Jak jsem psala Sherylin, možné to je. Námět mám v pc dlouho. Teprve tedka jsem to ale napsala :-)
A..dobře, děkuji. Toho jsem si vůbec nevšimla :-D :-)

7 PetuLL PetuLL | Web | 25. února 2012 v 17:30 | Reagovat

Sakra, to mi něco připomíná!:D ale to bude těma jménama:D. ale ty modré oči, to mi prostě připomíná jednoho herce :DD..

Sakra, to mě dojal.. Ten konec je smutný a celkově je to povedený;)

8 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 25. února 2012 v 18:31 | Reagovat

Kedy pridáš nový článok? :)

9 [ Bloody // BiBi ] [ Bloody // BiBi ] | Web | 26. února 2012 v 10:56 | Reagovat

Spřátelíš i na tomto blogu? :)

10 Small Muse♥ Small Muse♥ | Web | 26. února 2012 v 12:31 | Reagovat

Nádherně se to četlo, ty dokážeš psát tak, že se ztotožním s hlavní postavou. Ach jo, ten konec je tak smutný! Blbá leukémie! :(

11 Barbra Storm Barbra Storm | Web | 26. února 2012 v 18:31 | Reagovat

[7]:  Aha :-) Super :-)
Děkuju :-)

[8]: Až bude inspirace, čas a chuť :-)

[9]: No jasné ;)

[10]: Aaah díky! .-) Vážím si toho! ;)
Bohužel život není fér. :-)

12 Small Muse♥ Small Muse♥ | Web | 26. února 2012 v 19:02 | Reagovat

Uuuch, díky za pochvalu mé povídky!!! :) <3 Takže ten sborník povídek vydávat nebudeš? :/

13 Barbra Storm Barbra Storm | Web | 26. února 2012 v 19:06 | Reagovat

[12]: Nejspíš ne.
Nevyplatilo by se to a ani by si to moc lidí nekoupilo. :(

14 Terlí. Terlí. | Web | 28. února 2012 v 18:52 | Reagovat

Je to úžasný.. nádherně napsaný.. ostatně jako vždycky.. Tak trochu mi to připomíná Walk to remember. A vážně moc se mi to líbí!;)

15 Barbra Storm Barbra Storm | Web | 28. února 2012 v 19:32 | Reagovat

[14]: Asi v tom něco je :-)
Děkuju děkuju :-)

16 vivienne vivienne | Web | 3. března 2012 v 8:06 | Reagovat

pěkná povídka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama